Julia Heaberlin, Papíroví duchové

Carl Louis Feldman je bývalý fotograf, který žije v pečovatelském domě, kde se jednoho dne objeví neznámá dívka, která tvrdí, že je jeho dcera. Ve skutečnosti je to ale žena, která touží po pomstě, protože si myslí, že ví, kdo je vrahem její sestry Rachel, která zmizela už před dvanácti lety. Protože ale Carl trpí demencí, díky které si na nic nevzpomíná, chce ho vzít na výlet a zkusit, jestli mu některá místa a věci osvěží paměť. Je Carl vinen? A opravdu si nic nepamatuje nebo svoji demenci pouze předstírá, aby ho nikdo neodhalil? 

Hlavní hrdinka se s ním vydává na nebezpečný road trip napříč Texasem. Je odhodlaná přijít na to, kde je pravda a je tím naprosto posedlá, takže můžeme obdivovat její chladnokrevnost a klidný přístup v každé situaci. Je připravená na všechno. Nebo si to aspoň myslí. 

Ke Carlovi ji dovedla fotografie dvou malých holčiček, kterou kdysi našla v domě, kde bydlela. Postupem času zjišťovala víc a víc, až se rozhodla, že tím posledním, co ji dovede do cíle, je právě Carl. Ten byl v minulosti obviněn z vraždy mladé ženy, ale nakonec jej viny zprostili. Možná je to ale opravdu vrah. A dokonce sériový. Plán cesty je určen červenými tečkami, kterými jsou označeny právě Carlovy možné oběti.

Nápad na tento příběh mi přišel skvělý a originální, ale všimla jsem si, že na ni mají lidé docela rozporuplné názory. Někdo ji miluje, někdo je z ní zmatený, někdo se u ní dokonce nudil. Já se přikláním spíše na stranu nespokojených čtenářů. Vyprávění mi přišlo chaotické a zbytečně roztahané, jakoby si někdo řekl "napíšu knihu a bude za každou cenu pořádně tlustá". Sice jsem se do čtení nenutila, ale vůbec jsem se nemohla pořádně začíst a nezažila jsem tady takové to nadšené nutkání číst víc a víc. A to já právě u thrilleru potřebuju. To napětí a nedočkavost. Tady jsem se začala bavit až asi u strany 290 a to to ještě zase po několika stránkách zase opadlo. 

Postavy mi ale přišly zajímavé, člověk až do konce nevěděl, co si o nich myslet a sem tam opravdu něčím dost překvapily. 

Asi bych od knihy úplně neodrazovala, přece jen pár skvělých momentů se tam najde a příběh je to zajímavý, jen si myslím, že by se klidně vlezl i do menšího počtu stránek a šel by napsat trochu svižněji a napínavěji, protože pro mě to chvilkama bylo docela nezáživné, i když o nepředvídatelný konec, který je u každého thrilleru žádoucí, tady naštěstí nepřijdeme. Za mě ale jen tak na tři a půl hvězdy a zaokrouhlit na 4 si to u mě bohužel nezaslouží. 








Autor: 
Julia Heaberlin
Název: Papíroví duchové
Originální název: Paper Ghosts: A Novel of Suspense
Žánr: thriller
Nakladatelství: Omega
Překlad: Bohuslava Nováková
Rok vydání: 2018
Počet stran: 368
Mé hodnocení: 3/5


Kniha mi byla k recenzi zaslána nakladatelstvím Omega, děkuji.

Michelle Frances, Přítelkyně - audioverze



Laura má úžasný vztah se svým synem Danielem. S manželem jí to sice skřípe, ale na syna nedá dopustit, a jelikož peníze jim zrovna nechybí, dopřává Danielovi kromě překypující mateřské lásky také snový život bez starostí. Daniel si tuto podporu užívá a matku má moc rád, ale po dokončení studií medicíny cítí, že je na čase se malinko osamostatnit a proto využije nabídky rodičů, kteří mu poskytnou finance na koupi vlastního bytu. 

Při hledání nového bydlení se seznámí s makléřkou Cherry a oba se do sebe až moc rychle zamilují. Laura se zprvu chce se Cherry spřátelit, ale časem zjišťuje, že dívka, do které je její syn bezhlavě zamilovaný je vlastně vypočítavá a lhářka a manipulátorka, která nešla do vztahu jen tak nezištně. To nám začíná docházet už v té chvíli, kdy zjišťujeme, že Cherry pochází z velice chudého prostředí a snaží se to co nejvíc skrývat, včetně své matky, za kterou se stydí. Moc jí záleží na tom, aby zapadla mezi lidi z lepší čtvrti a jejich životní styl a nezdráhá se kvůli tomu zajít do největších lží. Jednoduše chce být jednou z nich a mít krásnou a hlavně finančně bohatou budoucnost.

Bella Figura: Jíst, milovat a žít po italsku, Kamin Mohammadi


V knize Bella figura nás Kamin nechává nahlédnout do prvních dvanácti měsíců jejího života ve sluncem zalité Florencii. Přijíždí sem celá unavená a vyčerpaná po výpovědi ze stresující práce v Londýně a po jednom dost nevydařeném vztahu. Jednoduše nespokojená se svým životem. Seběvědomí má na bodu mrazu a doufá, že si v Itálii trochu odpočine a nabere nové síly pro psaní své knihy. 

Postupně se učí žít jako pravá italka, užívat si radostné maličkosti a vychutnávat si skvělé italské jídlo. Také se zamiluje, odmiluje a znovu zamiluje, jak už to tak v románech pro ženy bývá. :)

Dietrichsteinská hrobka Mikulov a zámek Milotice


Jsou to už asi tři týdny, co jsme se vrátili z krásného Mikulova. Máme ho moc rádi a tak se snažíme se tam vždycky aspoň jednou za rok dostat. :) Tentokrát jsme ho navštívili, protože jsme měli cestu k části mé rodiny, která má domek v jedné malinké jihomoravské vesničce.  Když jsme k nim tedy jeli, byla by škoda Mikulov minout, protože je opravdu kousek. :) 

Alena Mornštajnová, Hana - audioverze



Pokud se trochu pohybujete v knižním světě, určitě vám neunikl stále ještě poměrně nový román české autorky Aleny Mornštajnové - Hana. Já vídala tuhle knihu jednu dobu snad na každém rohu, ale nechávala jsem si chuť na ni trochu uležet a k jejímu čtení (nebo tedy spíš poslechu), jsem se dostala teprve nedávno. Musím ale říct, že nechápu, na co jsem tak dlouho čekala, protože je to úžasný příběh! 

Začínáme v 50. letech minulého století ve Valašském Meziříčí u malé Miry, která jedno zimní odpoledne z dětské hlouposti spadne do studené rozvodněné Bečvy. Kupodivu se od téhle rošťárny dost odvíjí její budoucnost, protože díky ní dostane od maminky takový trest, který jí vlastně svým způsobem zachrání život. Mira se dostává do těžké životní situace a najednou se musí stěhovat k nemluvné a podivné tetě Haně, která pořád chodí jen v černém, často zírá do prázdna a po kapsách nosí suché zbytky chleba.

Dovolená (nejen) na Slovinsku

Konečně jsem se po dvou týdnech od návratu z dovči dostala k tomu, abych o ní taky něco napsala. :) Po Slovinsku jsme pokukovali už delší dobu. Je to úžasná země, kde nenajdete mnoho turistů, ale o to víc si její krásy, kterými překypuje, vychutnáte. :) Jeli jsme autem a na vlastní pěst, a abychom toho viděli co nejvíc, naplánovala jsem kromě různých míst ve Slovinsku sem tam i něco jiného a navíc jsme naprosto vynechali dálnice, což fakt stálo za to a brzy se dozvíte proč. :)